Navždy má lásko

17. dubna 2013 v 13:52 | Sienna Parvani Spenser |  Fanfiction jednorazovky
Navždy má lásko





Miluji tě. Říkám si v duchu a koukám do tvých očí, kde teď vidím jen bolest. Pochop to, prosím, nechci ti ublížit. Nikdy jsem nechtěla. Ale já už dál prostě nemůžu. Nejde to. Prosím pochop mě. Vím, že to teď asi nedokážeš, ale já věřím, že jednou ano, že mi odpustíš a pochopíš proč jsem to udělala.



Proč jen ty slova nedokážu říct nahlas. Stojím naproti tobě, koukám se ti do očí a vidím jen slzy, které se ti hrnou do očí a ty se je snažíš zadržet. Tak strašně moc bych se ti chtěla vrhnout do náruče a říct ti, že vše bude v pořádku, ale pak už bych nedokázala odejít. A proto se na tebe stále jen dívám a očima prosím o odpuštění.



Pane bože, proč je láska tak složitá. Copak nestačí, že se dva lidé milují. Asi ne. To jsem pochopila asi před měsícem, kdy mi má úžasná rodina oznámila, že se budeme stěhovat a už ho neuvidím. Jeho. Toho nejlepšího muže na světě. Miluji tě. Opakuji si tyto slova stále dokola a jen se modlím, aby si mi odpustil. Vím, že kdybych ti řekla pravý důvod mého rozhodnutí, nepochopil by si to. A proto jsem zvolila tuto cestu. Je to lepší pro nás oba. Každý půjdeme vlastní cestou a nebudeme si navzájem ubližovat. Vím, že teď si to nemyslíš, teď cítíš jen bolest. Ale já vím, jak by to dopadlo. Tak měsíc, možná dva by to fungovalo, ale pak. Co pak. Pořád méně a méně smsek, méně telefonátů a pak už by mám nezbylo vůbec nic. A to já nechci. Pochop mě prosím.



Dál tam jen stojí a koukám do tvých očí, na které nikdy nezapomenu. Stále mě budou doprovázet ve snech i při všech mých životních rozhodnutí. Vím to, protože tě miluji.



Lásko, ani nevíš, jak je mi to líto. Proč to muselo takhle dopadnout. Ty si moje skutečná láska a navždy ti bude patřit kousek mého srdce. Navždy. Věř mi, prosím tě. Vím, že to jednou pochopíš, ale teď asi ne. Ani to po tobě nevyžaduji. Z očí už ti stékají opravdové slzy, ale to už ani ty nevydržíš ten pohled. Otáčíš se. Odcházíš. Pryč ode mě a z mého života. Proč? Ptám se jen a nic jiného se nezmůžu. Ani nevím jak dlouho tam stojím. Na našem tajném místě. Bylo jen naše a teď je vše pryč. Vrátím se sem ještě někdy? Uvdím tě ještě někdy? Přeji ti milující ženu, a aby ti už nikdy nikdo neublížil, tak jako já teď. Doufám, že někdy pochopíš mé rozhodnutí a já ti to budu moci někdy vysvětlit. Doufám, že mě úplně nezavrhneš. Doufám, že ještě alespoň někdy spatřím tvou krásnou tvář a pohléhnu do těch tvých nádherných očí. Nevím, jak dlouho tam stojím ponořená ve svých úvahách, ale najednou cítím hroznou zimu. Celá se třesu a slzy mi stékájí po tvářích a zanechávají za sebou jen horkou cestičku. Vyjdu ven, opustím naše společné místo. Ještě se naposledy ohlédnu. Je to naposledy co to tu vidím? Nevím. Doufám, že ne. Že se sem jednou vrátím s tebou, ruku v ruce budeme šťastně vykračovat, smát se spolu.



Pomalými kroky se vydám zpět k domovu, který za dva dny musím také opusti. Proč? Proč? Pořád to nedokážu pochopit. Přoč já? Proč on? Přoč jsem musela ublížit zrovna jemu? Muži, kterého miluji celým svým srdcem. Jeho ublížený pohled mě bude pronásledovat věčně, teď už to vím, teď už to chápu.



Dny se mění v týdny a týdne se mění v měsíce. Už je to rok co jsem tě neviděla. Zůstaly mi jen vzpomínky. Stále to bolí. Lásko ani nevíš jak to stále bolí. Nové místo, nový domov, ale stále stejná bolest.



Rok se sešel s rokem a pak s dalším. Už je to pět let. Stále tě miluji. Stále to bolí. Jak se asi máš. Si už konečně šťastný? Doufám, že ano. Svíráš teď v náručí jinou? Jen ta představa mě zabíjí, ale ty si to zasloužíš. Zasloužíš si štěstí. Nelituji toho času s tebou. Vím, že to byly nejšťastnější chvíle mého života. Neuplyne den, abych si nevzpoměla na tebe, na tvé oči, na tvůj úsměv. Pak ale následuje další vzpomínka. Tvé oči plné bolesti a smutku, který tam je mojí příčinou.



Proč? Každý ten si pokládám tu samou otázku, už pět let. Byl si moje skutečná láska a navždy budeš vlastnit kus mého srdce, možná i celé.



Navždy tě budu milovat lásko. Už navždy, má lásko.







Nevím jak už je to dlouho. Přestala jsem vnímat čas, ale bylo to tu. Najednou tu byl den, kdy jsem se vracela domů. Na místo, kde jsem tě poznala a byla šťastná. Jdu pomalu k našemu místu. Hlavou se mi honí šťastné vzpomínky, ale jakmile ho uvidím, slzy mi stékají po tváři, protože pořád vidím tvůj bolestný pohled. Jdu pomalu dál a jen tiše našlapuji, abych neporušila tu krásu okolí. Je to tu pořád stejné a o to je to težší. Má tam jít nebo ne? Ptám se sama sebe. Nakonec mé srdce rozhodne za mě a já se opět rozejdu. Dojdu až k našemu stromu. Jeho větve se sklánění až k zemi, tak že není poznat jestli tam někdo je nebo ne. Projdu pod větvemi, rozlédnu se a.



Vidím tam tebe. Mé srdce poskočí radostí, ale tvůj pohled mě opět srazí na kolena. Je plný smutku a bolesti.



"Jsi to skutečně ty nebo se mi jen zdáš?" zeptáš se a naděje v tvém hlase mě donutí k úsměvu.



"Ahoj" řeknu jen. Mám v krku obrovský knedlík a nemůžu pořádně promluvit, aby mi neselhal hlas.



"Jsi to ty." řekne to tak radostně, že mi po tváři začnou stékat slzy.



"Neplakej, prosím" stoupne si ke mně a jemně mi setře palcem slzy z mým tváří.



"Já,..." co já, co mu mám po tolika letech říct. Je tak jiný a přesto stále stejný.



"Já vím." ty slova mi stačily. Odhodlala jsem se, přistoupila k němu a objala ho. Nejdříve vypadal zaraženě, ale hned se vzpamatoval a objetí mi oplatit. Slzy mi stékaly po tváři a nešly zastavit. Bylo to krásné. Nádherné. Lepší než v mých představách. Tohle bylo skutečné. Ty jsi skutečný. Je to tak dlouho, ale přesto mi tvé objetí připadá tak známé, jako bych ho nikdy neopustila.



"Je mi to tak líto."



"Proč si to vlastně tenkrát uděla?" co mu mám říct? Pravdu! Projelo mi hlavou a tak jsem mu vše řekla. O mém stěhování, o mých obavách.



"Promiň, nikdy jsem nechtěla aby to tak dopadlo. Myslela jsem, že si najdeš někoho, kdo tě bude milovat a bude tu s tebou a to by si nemohl, kdyby si byl se mnou a já tu s tebou nebyla."



"Příště nemysli a zeptej se mě. Chodil jsem sem každý den, každý den jsem na tebe vzpomínal. Nešlo zapomenout. Pořád tě miluji." v tu chvíli nemůžu ani dýchat. On mě pořád miluje. Teď už to vím, vím, že naše láska překoná vše i tisíci kilometrovou vzdálenost. Udělám to. Řeknu naši starou větu, aby věděl, že mé city k němu se také nezměnily.



"Navždy, má lásko." opět si mě přitiskne k sobě a jen tak tam stojíme, objímáme se a teď už vím, že vše bude dobré. Že my dva patříme k sobě
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama