Nech mě být

17. dubna 2013 v 21:00 | Sienna Parvani Spenser |  Fanfiction jednorazovky



Sedím v práci a nevěřícně koukám na displej mého mobilu. Zase další smska. Mám hrozný strach si jí přečíst. Vím, že je od tebe a proto se tak bojím. Budeš mě zase vydírat nebo mi tentokrát budeš nadávat. Co to jen bude. S třesoucí rukou kliknu na displej a ta záhadná zpráva se objeví.
"Doufám, že si konečně spokojená, stojím u silnice a přemýšlím pod který kamión mám skočit. Vidíš kam až si mě dostala."
Stojí tam a co já teď budu dělat. Mám ho jít hledat a prosit ať to nedělá. Proč jen nemůže pochopit, že ho nechci. Že nechci žít s člověkem, který nepracuje, válí se doma a ubližuje mi. Vždyť jsem mu neřekla nic špatného. Jen že už s ním nechci být. O té doby mi chodí smsky tohoto typu a nebo něco ve stylu - ty ku*vo, počkej, já si tě najdu.
Zvednu se ze židle a jdu si zavolat. Vytočím číslo, které jsem už nikdy nechtěla. Chtěla jsem ho dokonce smazat, ale teď je důležité. Vytočím číslo Erikovi matky.
Třesoucím hlasem jí vysvětlím, co se děje, jak mi vyhrožuje sebevraždou a že nevím, co mám dělat, jak dál pokračovat. Překvapuje mě jak je klidná. Já nevím, ale jednat se o moje dítě, tak už obvolávám policii a jedu ho okamžitě hledat. Ale ona ne. Ona mi jen s klidem vysvětlila, že to čekali. Jak to sakra myslela? Jako že věděla, že se to stane? Že mi bude vyhrožovat sebevraždou a bude si fyzicky ubližovat. Ale to co řekla potom mě srazilo na kolena. Myslím, že kdyby tam nebyla pohovka, asi bych se sesunula k zemi.
Jen mi s klidem pověděla, že takový byl celý život, že vydíral celý život jak je, tak i všechny svoje bývalé přítelkyně. A sakra to se to dozvídá až teď. Ale má ex skoro tchyně ještě neskončila.
"Museli jsme mu s manželem dokonce zaplatit byt na prvního půl roku, aby se od nás konečně odstěhoval." na to už nemám co říct a tak prostě zavěsím. Tohle musím rozdýchat. Je mi jedno, že jsem v práci, prostě jdu ven a chvíli chodím jen tak bez cíle a přemýšlím proč tohle muselo potkat zrovna mě. Pak mi pomalu dochází, co vlastně říkala. To mi to nikdo nemohl říct dříve. Dva roky života jsou pryč, niko mi je nevrátí a ten zmetek teď někde stojí u silnice a chce skočit. On psychicky vydíral i své rodiče. To není možné. To mi to nemohli říct. Asi byli tak rádi, že se ho zbavili nebo já nevím. Jsem zoufalá a brečím jak malé dítě. Oči mám zarudlé od pláče. Takhle se přeci nemůžu vrátit do práce a dělat, že se nic neděje, jako už skoro dva měsíce, co se takhle trápím. Co mám jen dělat. Zkouším se nějak uklidnit a nakonec se mi to povede s pomocí dvou nikotinových podpor. Oči mám pořád červené, ale když tak řeknu, že se mi do nich dostal kouř. Vrátím se k sobě na pracoviště, ale to už se ke mně hrne moje kolegyně a přítelkyně v jednom.
"Co se stalo, ty si brečela Angelo?" zeptá se. Má o mě strach já to chápu, ale teď chci být jen sama.
"Nic se nestalo. Jen kouř od cigarety se mi dostal do očí." odseknu jí.
"Angi, já tě znám, no tak co se stalo? Pomůže ti, když si o tom s někým promluvíš." řekne to tak jemným hlasem, že se okamžitě rozhodnu a všechno jí řeknu. Vypravím jí úplně vše. O tom jaký mám kvůli němu dluhy, jak mě vydírá a párkrát mě i uhodil. Nikdy nic vážného, jen facka. Ale já přeci nejsem hadrová panna, aby se mnou tak zacházel. Peggie jen sedí, poslouchá, občas přikývne, jako že chápe, ale nepřerušuje mě. Když konečně dokončím své vyprávění, chvíli ne mě zamyšleně kouká a pak vysloví otázku, na kterou já nemám odpověď.
"Proč si mi to neřekla už dřív, víš že bych ti pomohla?"
Nevím co na to říct a tak jen sedím a koukám do země.
"Půjč mi ten mobil, já mu odepíšu."
"Co mu chceš napsat?" mám strach.
"Co asi, ať si pod ten kamión klidně skočí, že už se o něj nezajímáš a rozhodně si to nebudeš vyčítat."
"Peggie to nemůžeš. To nejde, co když to opravdu udělá? Nesnesla bych ty výčitky svědomí."
Ještě chvíli se s ní dohaduji, ale nakonec to nechá být. Je pravda, že by to nebyla moje vina, ale svědomí by mi nikdy nedovolilo na to zapomenout a to nechci. Nakonec jsme se domluvily, že to nechá na mě, ale od osmé večer mě bude každou půl hodinu kontrolovat a pokud jí nezvednu telefon, zavolá policii. Kdybych jen tenkrát věděla, že mi tahle dohoda pomohla zachránit život. Kdybych jen tenkrát věděla co se stane potom, nikdy bych do toho parku nešla. Když já jsem musela. Musela jsem dojít vyvenčit svého pejska, svého Ferdinanda. To hlavně on mi dodává sílu jít dál a nějak se přes to přenést.
Minuty ubíhaly a najednou bylo odpoledne a konec mého pracovního dne. Domů jedu radši trolejbusem. Normálně jezdím metrem, ale dnes mám takový divný pocit celý den. Radši si trošku zajedu a budu doma dýl. Pomalu se plížím domů, ohlížím se na každém kroku. Naštěstí nic. Rychle odemknu dveře svého bytu a vklouznu dovnitř. To už ho mám v náručí, svého Ferdíka. Hned mu připnu vodítko a jdeme na procházku jako každý den. Všechny starosti mi náhle vypadly z hlavy a já ani nepřemýšlím a zamíříme k našemu známému parku.
Po půl hodině se už chci vrátit domů, když mi náhle cestu zastoupí on. Leknutím jsem málem upustila vodítko, ale Ferda jen spokojeně vrtí ocáskem, asi si myslí, že se páníček vrátil. On ho však přehlíží. Jen mě pozoruje a já nejsem schopná se pohnout nebo zakřičet. Pomalu ke mně přistoupí, surově mě chytne za paži a vláčí mě k bytu. Konečně mi dojde, co dělá a chci si zavolat pomoc. On mi to však nedovolí. Přitiskne mi prst na pusu a pošeptá mi, že má v kapse nůž a jestli nechci aby se mi něco stalo, půjdu dobrovolně. V tu chvíli nejsem schopná jakkoli uvažovat. Moje nohy se daly do pohybu samy a on mě vleče dál a dál. Vidím bytovku, kde bydlím a svitne mi naděje, třeba se mi povede ho nějak setřást a já zabouchnu dřív než vejde dovnitř. Už se chystám odemknout domovní dveře, ale ruce se mi tak klepou, že to nedokážu. Vytrhne mi klíče z ruky a odemkne sám, čímž můj plán již nepřichází v úvahu. Surově mě chytne za ruku, druhou mi dá před pusu, abych nemohla křičet a vláčí mě do prvního patra. Do mého bytu. Otevře dveře, strčí mě dovnitř a vyrazí kliku, abych neměla šanci utéct. Zoufale se podívám po hodinách a je teprve pět. To jsou ještě tři hodiny, než Peggie zavolá. Mobil mi sebral už cestou, takže ani já zavolat nemůžu. Jen doufám, že se mi do té doby nic nestane, že to přežiji. To je poprvé, co se bojím o svůj život. Hodí mě na postel.
Jen na mě v kuse řve, jaká jsem nevděčná …... a že mi dal vše co měl, že by se pro mě rozkrájel a tak. Ale to není pravda. To on mě zničil. Dluhy kam se podívám, nemám ani na rohlík. Psychicky na dně, každou moc brečím do polštáře a nespím. Fyzické násilí, už jsem měla i pár modřin. A on mi tu teď bude něco vyčítat. Počkat, co to mele o jiným chlapovi? To není pravda. Nikdy jsem mu nebyla nevěrná. On mi stále zahýbal a já to tolerovala. Jak jsem jen mohla být tak blbá.
Kouknu po hodinách, už na mě křičí skoro hodinu. Bude šest. Prosím ať to vydržím do osmi.
Ani ho neposlouchám, jen se modlím ať přežiji. Proto málem leknutím zapomenu dýchat, kdy si přiloží nůž ke krku. K jeho krku.
"Mám to udělat, budeš potom spokojená, ty děvko?"
Otevřu pusu a chci něco říct, ale z mých úst nic nevychází? Co mám teď dělat.
"Mojí bývalce jsem propích plíci a ona skončila na jipce, chceš dopadnout stejně nebo sis to rozmyslela a neopustíš mě co? Tebe už zabiji, stejnou chybu už neudělám, to si pamatuj a dobře si rozmysli, co řekneš."
Co mám teď dělat, hlavou se mi honí tisíce slov, ale žádné nemůžu vyslovit.
Najednou uslyším ten nejkrásnější zvuk na světě a to zvonění mého telefonu. Ale je teprve sedm, to ještě nebude Peggie. Co mám dělat. Zdá se, že je z toho taky zaskočen. Podívá se na displej.
"Peggie, to je ta mrcha, co se do všeho pořád sere a neví, kde je její místo?"
telefon přestane zvonit a já se v duchu usměji, doufám, že jí to dojde. Teď jen nějak získat čas než dorazí policie. Proto se ho zkusím vyptávat.
"Co bude dál, když tě vezmu zpět?"
Chvíli na mě nevěřícně kouká, ale pak se vzpamatuje a hustí do mě ty svoje bláboly o tom jak spolu budeme do konce života a všichni budou šťastný a bla a bla a bla.
Zvonek u dveří. To je tak krásný zvuk.
"Opovaž se něco říct, nejsme doma jasný."
"Otevřete, policie!"
Jupí, konečně moje záchrana. Erik se stále nemá k tomu aby šel otevřít, ale po chvíli někdo vyrazí dveře a to už je tu moje záchrana. On má pořád v ruce nůž a proto neváhají a hned ho zatknou. Mě se jen ptají, jestli jsem v pořádku.
Tak to vše konečně skončilo a já vím, že teď už budu v pořádku. Už budu moct žít v klidu, jen stačí zjistit jak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 18. dubna 2013 v 7:14 | Reagovat

moc krasne napsano akorat hodně smutné

2 Seléna Seléna | Web | 18. dubna 2013 v 8:04 | Reagovat

[1]: Co bys chtěla od Dulíka...Ale i přesto je to krásný příběh...

3 stvoreni-noci stvoreni-noci | 18. dubna 2013 v 17:29 | Reagovat

krasny pribeh sice smutny ale krasny :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama