Nikdy na tebe nezapomenu

17. dubna 2013 v 13:34 | Sienna Parvani Spenser |  Fanfiction jednorazovky
Nikdy na tebe nezapomenu




Prší. Jako by počasí vyjadřovalo mojí náladu. Jen sedím na parapetu svého okna v pokoji a pozoruji déšť venku a poslouchám kapky, jak dopadají na okenní tabulku. Taky Vás tento zvuk vždy uklidní? Opřu se zády o stěnu a přemýšlím nad vším. Nad svým životem. Nad mojí budoucností. Co jen budu dělat dál? Jak to jen zvládnu? Moje babička, moje opora a nejvíce milující osoba na světě mě opustila. Proč mi to udělala? Nechápu to, nerozumím tomu. Byla tak vitální, tak plná života a najednou tu není. Proč, pane bože proč? Jen tak dál sedím a přemýšlím, proč se to muselo stát zrovna mě. Ani si to neuvědomuji, ale tečou mi slzy po tváři a to v pravidelných intervalech.
Zadívám se z okna a vidím tu cestu. Tu cestu, kde sem vždy chodila s mojí babičkou. Cesta vede od našeho domu asi padesát metrů a pak se stáčí do leva na louku, kde musíte kousek projít trávou, ale pak už se nacházíte na vyšlapané cestičce kolem rybníka. Nejdříve seběhnout malý kopeček a už se nacházíte u malé lávky přes potok, kudy odtéká voda tak jako mé slzy z očí. Pak zase mírně do kopečka a už jste tu.
Na samém vrcholu té krásy. Já když se tu rozhlédnu, vidím slunce, jak se odráží od vlnek na hladině, které zde vytvořil mírný větřík. Je příjemné letní počasí a já tu stojím sama a koukám se do vody. To mě vždy uklidní. Někdo se dotkne mého ramene a já malinko nadskočím leknutím. Otočím se za tou rukou a pane bože, to není možné. Babička. Chvíli jen na ní nevěřícně koukám a nechápu to. Že by neumřela? Pane bože, řekni, že ne, prosím. Koukám jí do očí a vidím v nich to co vždy, radost, smutek, porozumění a hlavně důvěru.
"Daniel, vnučko." Promluví na mě tichým, ale přesto slyšitelným hlasem.
"Nebuď smutná, život jde dál a neboj, my se spolu opět jednou setkáme. Čekám tam na tebe."
"Babičko." Řeknu jen a chci jí pohladit po tváři, abych věděla, že je skutečná, že se mi to jen nezdá. Ona mě však chytí za ruku a tou svou jemně sevře moji a tak jen dál stojíme. Uběhne pět minut, deset minut a to už to nevydržím a musím babičce skočit do náručí. Jemně mě sevře a já cítím, jak mi na novo tečou slzy. Tentokrát radosti, že í opět vidím a můžu se schovat v její náručí, před všemi starostmi světa a nic už mě pro tuto chvíli netrápí. Jsem tu jen já a moje milovaná babička. Nevím, jak dlouho jsme takto stály, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno, chtěla bych takto zůstat na vždy. Schovat se v náručí babičky a zapomenout na všechny starosti a trable života. Po chvíli se však babička odtáhne a podívá se mi do očí.
Vnučko moje, teď mě prosím poslouchej. Já vím, že nemáš jednoduchý život, ale musíš jít dál, musíš se přes to přenést."
"Ale jak babičko, hrozně to bolí." Cítím, jak už zase začínám natahovat.
"Zlatíčko moje, nemůžu tu s tebou dlouho zůstat, a proto ti řeknu moc důležitou věc. Teď mě prosím pozorně poslouchej ano." Jen přikývnu a tak babička pokračuje.
"Jdi ke mně do pokoje a pod postelí najdeš krabici s mými věcmi. Je tam jméno a adresa tvé matky. Myslím, že po tom co jsem tam nahoře viděla už je připravená na to, aby tě poznala, a že teď si to moc přeje. Zavolej jí nebo jí navštiv, ale slibuji ti, že teď už nebudeš sama. Tvá matka je pozoruhodná žena, a kdyby jí nebylo 17, když tě čekala a neudělala pár špatných rozhodnutí, nemuselo to tak skončit. Ale minulost už nezměníme, proto tě prosím, aby si jí nezabývala a soustředila se jen na budoucnost. Vím, že ta tvá bude ještě pozoruhodná. Dokážeš vše, co si budeš přát. Stačí jen věřit. Já už se budu muset vrátit zlatíčko moje, ale ty si pamatuj, že budu stále s tebou a to ve tvém srdci. Tam mě vždy najdeš. Miluji tě Daniel, tak na to nezapomeň. Sbohem." Řekne jen a rozplyne se mi před očima, jako by tam nikdy nebyla. Po tvářích mi stékají slzy a já je nedokážu zastavit. Co mám jen teď dělat? Stojím tam asi další půl hodinu a pomalu mi dochází, co mi babička vlastně řekla. Můžu najít svojí mámu.
Okamžitě se rozejdu k domu, ale druhou stranou. Dál pokračuji v cestě, rybník se po chvíli stáčí do leva a já stále následují jeho obrys, dojdu k molu, které je na druhé straně a na malou chvíli se tam zastavím. Stoupnu si na něj a hodím pár kamínku do vody, tak jako jsme to vždy dělávali s babičkou. Vždy jsme soutěžili, kdo dohodí dál. Mám takové tušení, že mě vždy nechávala vyhrát. Pak už jen tiše pokračuji cestou domů.
Najednou se probudím opět na mém parapetu v pokoji a stále prší. Zdálo se mi to jen? To není možné, vždyť to bylo tak neskutečné, cítila jsem jí, vím to. Stále cítím její parfém, jako by tu stále byla. A pak mi dojde, co říkala. Okamžitě seskočím z parapetu a běžím k babičce do ložnice. Na prahu dveří se zastavím, je to poprvé od její smrti, co tu jsem. Pak se, ale odhodil¨, vezmu za kliku a vstoupím dovnitř. Musím se usmát, protože vše mi tu připomíná milovaného člověka, na kterého nikdy nezapomenu a to mojí babičku. Marii Princovou. Příjemně mě zahřeje u srdce a já najednou vím, že její slova byla pravdivá a ona je pořád semnou, v mém srdci. Dojdu k posteli a kouknu pod ní. Je tam opravdu schovaná krabice. Musím se párkrát nadechnout, než jí otevřu, ale pak sem opět ucítila už známý pocit a já věděla, že dělám dobrou věc. Otevřu víko a zkoumám obsah. Pár fotografii mého dědečka, kterého sem nikdy nepoznala, pár mých fotografii z dětství a nakonec ona. Moje máma. Její fotka byla na dně krabice a ze zadu bylo napsané jen jedno telefonní číslo. Vezmu fotku a vrátím se k sobě do pokoje. Sednu si opět na parapet okna a chvíli jen poslouchám padající déšť. Na mém telefonu vyťukám telefonní číslo z druhé strany fotografie a už jen čekám. Chvíli to jen zvoní a nikdo nezvedá, ale nakonec přeci na druhé straně telefonu ozve hlas, který sem nikdy , neslyšela.
"Prosím, Vlasta Rázková."
"Mami?"
KONEC.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama