Škatulka kamarádství

17. dubna 2013 v 13:42 | Sienna Parvani Spenser |  Fanfiction jednorazovky
Škatulka kamarádství




Byl jsem tak šťastný, měl jsem vše, co jsem kdy chtěl a to úžasnou ženu a její lásku. Tedy alespoň jsem si to myslel, ale pak přišla rána, kterou jsem nečekal. Jako by se mi v tu chvíli zbořil celý svět. Nechápu to, co jsem pokazil, co jsem udělal špatně. Vše se zdálo dokonalé a najednou to není. Připadám si jako by mi někdo vyrval srdce a hrál s ním fotbal. A ten někdo je Rachel. Žena, pro kterou bych vše obětoval, pro kterou bych udělal vše na světě. Ale si je to málo. Proč to tak muselo dopadnout?
Vše začalo na Silvestra. Nikam se mi nechtělo, chtěl jsem se jen zavřít doma a být sám. Přemýšlet nad svým životem, poslat tam pár piv, z okna se kouknou na ohňostroj a pak jít spát. Možná by to bylo lepší, ale pak u mě zazvonili kamarádi, že to neexistuje, že jedou na jejich chatu a musím jet s nimi, protože nemůžou vidět jak se sám doma užírám. Po celé půl hodině přemlouvání jsem to vzdal. Zalezl jsem do koupelny, dal rychlou sprchu, hodil na sebe první triko, které jsem našel ve skříni, jedny džíny, nějakou mikinu a mohl jsem vyrazit. Přeci jenom, proč bych se nějak snažil na nějakou chatu, kde mě všichni znají. Tam se nemusím nějak extra snažit. Stejně jsem tam nechtěl jet a myslím, že můj neupravený zevnějšek to dává jasně najevo.
Po dvou hodinách jsem konečně dojeli na tu slavnou vesnici, kde se nacházela ona úžasná chata. Zatím vše vypadalo, že bude klidný večer a nakonec jsem byl i rád, že jsem jel a nesedím doma. Všichni se smáli, popíjeli, ale pak někdo dostal ten úžasný nápad, že se půjdeme podívat do místní hospody. Hospodská je prý jejich kamarádka a dnes pořádá diskotéku. Abych tam nezůstal sám, na místě kde to neznám, šel jsem s nimi. Cesta trvala asi pět minut pěšky, tak že člověk nestačil ani promrznout a to už mě hřálo příjemné teplo kamen, které vycházelo zevnitř.
Hned jak jsem vstoupil dovnitř jsem jí uviděl. Stála u baru ještě s jednou slečnou a něčemu se smála. Ten úsměv byl nádherný. Hezčí jsme snad ještě nikdy neviděl. Její havraní vlasy mě okouzlily a její temně zelené oči mě očarovaly. Jako bych najednou nedokázal vnímat nic jiného. Jako zhypnotizovaný jsem vykročil v před, chtěl jsem za ní dojít, něco jí říct, poznat jí. Ale její kamarádka byla rychlejší. Chytla jí za ruku a odešla s ní pryč. Nevím kam, ale doufám že se vrátí. Po pěti minutách se vrátily s kabáty a odcházely někam ven. Ani se na mě neotočila, ale já sledoval každý její pohyb jako bych snil. Bylo to ohromující, jak ladně kráčela, jak se přirozeně smála. Byla jako anděl seslaný z nebe. A najednou byla pryč. Jen cvaknutí dveří mě probralo z transu. Hned jsem se vzpamatoval, naštěstí si nikdo ničeho nevšiml, protože se všichni úžasně bavili a já tam byl navíc. Jen jsem seděl, dělal, že poslouchám, občas na něco kývl,ale vzpomínal jen na ní. Kdo to asi byl? Vrátí se ještě? Uvidím jí vůbec někdy? A když jo, budu s ní moci promluvit?
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl zamyšlený sám do sebe, ale nakonec se dveře znovu otevřely a ona byla zpátky. Její kamarádce jsem moc pozornosti nevěnoval. Vím jen, že byla blondýna, jinak nic. Opět kolem mě prošla, ale teď už její pohled zabloudil ke mně. Nevím jak jsem to dokázal ale asi jsem se musel usmát, protože mi úsměv oplatila, a když se otočila, přistihl jsem se, že mám na tváři pořád ten připitomělý úsměv. Pane bože jsem takový vůl. Vidím, že zase stojí u baru a její kamarádka někam odchází. Ani nepřemýšlím, mé nohy mě prostě zavedli vedle ní a když se na mě hostinská otočila, jen jsem si objednal panáka whisky. Položili ho přede mě a já se najednou rozhodl. Otočím se na ní a ani nevím, kde se to ve mně vzalo, jsem promluvil.
"Slečno, nerad piji sám, mohu vás taky na něco pozvat?" jen se na mě překvapeně otočila, usmála se, houkla na hospodskou a už měla před sebou panáky malibu. Jemně ho natáhla ke mně, abychom si přiťukli. Vypila ho, položila sklenku na bar a natáhla ke mně ruku se slovy.
"Ahoj, já jsem Rachel." bože ten hlas byl úžasný, jemný a jako by zpívala. Úžasné.
"A-Ahoj, já jsem Loren." blbče, blbče, blbče, nadávám si v duchu, to jsem měl udělat já. Ale asi jí to nevadilo, protože se se mnou dala do řeči. Povídali jsme si pak už celý večer. Občas za ní doběhla její kamarádka. Jmenovala se Vicky, vím to, protože nás představila. Na konci večera se mi dokonce podařilo dostat její číslo. Pak ale odešla domů a já tam zůstala sám sakra vždyť jsem ani neviděl ohňostroj, protože jsem celou domu koukal jen na ní. Jak ho zaujatě pozoruje, jak se jí barevná záře na nebi odráží v očích. Bylo to fascinující.
Po týdnu jsem se konečně odhodlal a zavolal jí. Dohodli jsme se, že zajdeme do čajovny. Celý den probíhal úžasně, dokonce jsem jí vytáhl i do kina. Domů jsem se dostal až kolem půlnoci. Byl to úžasný večer. Celou dobu jsme si povídali, bylo to tak uvolněné, tak úžasné, že to ani nedokážu popsat. Co víc jen říct. Byla dokonalá. Nádherná, milá, okouzlující a nevím, jak je to možné, ale byla nezadaná. Že by se na mě konečně usmálo štěstí?
Chodili jsme spolu na bazén, do kina, na večeře, na squash a další. Třeba i jen procházky v parku. Byl jsem nejšťastnější muž na světě. Ale zatím jsem jí nedal pusu. Vždycky jsem chtěl, ale ona uhnula. Asi nechce spěchat, chápu to. Pak mi svitla naděje, když jsem jí chytil za ruku a ona se nechala. Bylo to úžasné. Dokonce jsem ten den u ní i přespal. Celou noc jsem spali přitulení jeden k druhému. Naše těla do sebe úžasně zapadala a já si připadal jako v ráji.
Čas plynul a vše bylo lepší a lepší. Byl jsem zamilovaný a ona byla dokonalá. Prostě dívka z mých snů. Přesně tak jsem si jí vysnil. S ní jsem dokázal zapomenout na všechny starosti života. Byl jsem tak šťastný, že jsem ani nevnímal, jak čas letěl. Byly to už tři měsíce co jsem jí poprvé spatřil. Myslím, že jsem jí miloval už od začátku. Od prvního pohledu, od jejího prvního úsměvu, prvního slova. Byla prostě dokonalá.
Ale pak najednou šlo vše do kytek. Mělo mě dojít, že nic tak krásného nemůže být skutečné. Byl jsem tak slepý, tak hloupý.
Ten osudný den jsem jí vzal do kina. Mělo mě dojít, že se něco děje, ani za ruku se nechtěla držet. Vždy jí vysmekla a začala se přehrabovat v kabelce, jako že něco hledá. Jednou to byl kapesníček, pak balzám na rty. Film byl krásný, ale nedokázal jsem si ho pořádně užít, pořád jsem myslel na to, co se jí asi honí hlavou, na co myslí. Kino končilo asi v deset večer, chtěl jsem jí odvést domů a být s ní chvíli sám, ale pak řekla snad tu nejhorší větu na světě.
"Nepůjdeme se projít, musíme si promluvit." řekla to tak klidně, jak kdyby mi říkala, že musí koupit pečivo. Ale mě se v tu chvíli zhroutil snad celý svět. Byl jsem v šoku, ale v obličeji jsem měl nasazený dokonalý poker face. Stejně si ale myslím, že něco poznala, že musela vidět bolest v mých očích.
Šli jsme do parku, tak jako vždycky pořád stejnou trasou, ale nakonec zahla na lávku, která vede přes řeku. Uprostřed se zastavila, podívala se na mě a v tu chvíli jsem věděl, že je konec, že mě nemiluje. Z jejích očí nevyzařovala lásko, tak jako z mých. Byl v nich jen soucit, smutek a ta jiskra, která jí dělala, tak neodolatelnou tam nebyla.
"Víš," začala "za poslední dobu se mi stalo pár opravdu ošklivých věcí. Bývalý mi neskutečně ublížil. Nejsem připravená na vztah a ani nechci ublížit tobě. Jsi strašně hodný a já vím, že teď to asi nepochopíš, ale doufám, že časem ano. Nechci aby si se do mě zamiloval nebo sis dělal plané naděje. Taková já nejsem. Nechci ti ublížit nebo tě využít."
Sakra co to mele, já už jí přece miluji a tohle mi ubližuje snad víc než všechno dohromady, co jsem prožil za svůj život. Vše se mi sesypalo jak domeček z karet a kdybych se nedržel zábradlí, asi by to se mnou seklo. Proč? Tahle otázka mě bude trápit ještě hodně dlouho. Ale to co řekla pak, mě položilo do kolen.
"Víš, zatím nehledám přítele, ale kamaráda bych si přála."
Tak to je i na mě silné kafe. To nejde. Nemám co říct, jako bych najednou zapomněl všechna slova nebo dokonce mluvit. Nevím jak jsem to dokázal, ale nakonec jsem promluvil. Můj hlas mi přišel tak cizí, vzdálený.
"Rachel, já nevím. Je to teď moc čerstvé." řeknu jen a s těmi slovy odcházím a nechávám jí tam stát úplně samotnou. Vím, že je noc a něco by se jí mohlo stát, ale já bych jí teď nedokázal doprovodit domů, kdybych jí teď viděl, asi bych se rozbrečel. To nechci. Já chci jen jí v mém náručí. Ale to už se mi asi nesplní. Proč nevidí, to jak se k sobě hodíme. Jsme pro sebe stvoření. Dal bych za ní život. Sakra já jí miluji. Potřebuji jí. Jako by ona byla vzduchem, který dýchám. Jako by ona byla vodou, kterou potřebuji k životu.
Sedám do auta a odjíždím. Pryč z tohohle města. Pryč z jejího života. Uvidím jí ještě někdy? Nevím, ale teď potřebuji čas. Prostě mě hodila do kamarádské škatulky a tam taky zůstanu po zbytek jejího a mého života. Zatím nevím, jak se s tím vypořádám, ale musím to nějak dokázat, už kvůli mé klisně Venuši, která mě vždy dodává sílu. Zítra se na ní musím projet, ale dnes jen chci zalézt do postele a myslel, na to kde jsem udělal chybu. S tímto pocitem taky usínám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama