Škatulka kamarádství - Forever

17. dubna 2013 v 13:56 | Sienna Parvani Spenser |  Fanfiction jednorazovky
Škatulka Kamarádství - forever



Stojím na mostě a dívám se jak odcházíš. Vím, že teď neodcházíš jen ode mě, ale i úplně z mého života. Co jsem ti to jen provedla. Tolik mě to mrzí. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Ale jakmile jsem v tvých očích spatřila lásku, věděla jsem, že to musím ukončit, abych ti neubližovala ještě více. Ty si to nezasloužíš. Já teď nejsem schopná lásky. Ne potom, co mi udělal můj bývalý. Nevím, jestli někdy ještě budu schopná milovat, ale u tebe bych si to přála. Proč mi to jen nejde? Stojím dál na mostě a už tě vidím jen nepatrně z dálky a to jen díky veřejnému osvětlení parku. Pomalu se rozejdu za tebou. Ještě, že to domů nemám moc daleko. I když tento park ve mně vyvolává spoustu vzomínek. Na moje procházky s ex, ale i s tebou a to jsou krásné vzpomínky. Už vidím svůj domov, ale z dálky zahlédnu tvoje auto, jak ode mě odjíždí a mě z toho bodne u srdce. Proč se jen do mě musel zamilovat. Byla jsem šťastná, že byl se mnou, po tom co se mi stalo. Skoro jsem zapomněla na psychické vydírání bývalého i moje modřiny se již zahojily. Jizvy na duši pomalu taky a to díky tobě. Jen jsem tě zatím nedokázala milovat a já nevím jestli bych někdy mohla, proto ti nechci ublížit a musela jsem ti to říct. Tvůj ublížený pohled mě srazil na kolena. Málem jsem se tam rozbrečela. Bylo to něco příšerného. Skoro to bolelo víc, než fyzické násilí od mého ex.
Ani nevím jak se jsem se tam dostala, ale najednou koukám, že jsem doma u sebe na posteli, sedím schoulená, kolena mám u brady a přemýšlím, jak jsem se do toho zase dostala.
Celou noc jsem skoro nezamouřila oka. Pořád jsem myslela na to, jak jsem mu mohla takhle ublížit. Byl na mě vždy tak hodný, pozorný, milý a chápající. Pokáždé snášel mé nálady a nikdy nic nenamítal na mé šílené nápady. Celý den jsem byla roztěkaná a nedokázala se na nic soustředit. Moje nejlepší kamarádka se ze mě mohla zbláznit. Už po několikáté mě napomenula.
"Rachel, posloucháš mě? Nebo zase někde lítáš v oblacích."
"Vicky, nezlob se na mě. Pořád na to musím myslet a nevím, co mám dělat." samozřejmě jsem jí vše řekla. Hned ráno jsem jí to zavolala. Ještě spala a tak jsem jí vytáhla z postele. Byla úžasná kamarádka, protože hned jak se upravila (nikdy by neupravená nikam nešla), mě vyzvedla doma a šly jsme na kafe vše pořádně probrat.
"Víš co zlato, chce to čas. Teď s tím stejně nic neuděláš. Ty myslíš, že tě miloval?"
"Asi jo Vick, já nevím, ale kdyby si viděla ten jeho ublížený pohled. Bylo to hrozné. Nikdy jsem nic takového neviděla."
"Tak to si se asi nedívala do zrcadla po tom, co tě mlátil ten blbec co? Já přesně vím jaký ublížený pohled máš na mysli, protože jsem ho vídala u tebe skoro rok, co jsi byla s ním. Já chápu, že teď nevíš, co máš dělat, ale neboj, tvoje srdce ti vždy správně napoví."
Jsem tak ráda, že jí mám. Vždy mě podpoří a poradí. Vím, že kdybych jí zavolala i včera v noci, přijela by, ale nechtělajsem jí tahat z postele.
"Hlavně mu nevolej ani nepiš. Nech mu čas, aby se s tím srovnal a mohl si všechno v klidu promyslet ano."
Ještě chvíli pokračujeme v rozhovoru, ale pak jedu domů, kde na mě vše dolehne. Sice v menší míře, než ráno, ale já pořád vidím jeho bolestný pohled a to mě ničí. Ale já ho přeci nemiluju ne? Ptám se sama sebe a nevím co si myslet. Jak se to vše najednou zamotalo a to jsem si říkala, že po mém bývalém bych už konečně mohla nalézt štěstí. Ale mě asi není souzeno být někdy v životě šťastná. To je moc velký luxus, který já si nemůžu dovolit. Proč jen já musím mít tak težký život? To je otázka, na kterou asi nedostanu odpověď.
Už je to tři dny, co jsem ho neviděla, ani textovku neposlal. Jak mu asi je, jak se asi cítí? Tyto otázky mě provází celou dobu a já na ně neznám odpověď. Ale nemůžu se mu ozvat. Ne dokud si sama neuspořádám své city k němu. Pořád nevím, co cítím. Je mi smutno? To ano. Ale láska? To nevím.
Už je to týden co jsem o tobě nic neslyšela. Je to opravdu zvláštní. Dříve jsme si volali každý den. Každý den jsem slyšela tvůj krásný, jemný hlas v telefonu, každý druhý den jsem viděla tvoji milou tvář a najednou to nemám. Cítím se tak prázdá, jako by mě kus chyběl. Pane bože, já ho miluju. Teď mi to došlo. Úplně mě to osvítilo. Bylo to jako rána z nebe. Teď už jsem to věděla jistě. Byla to pravda. Myslím, že to tak bylo vždycky, jen jsem na to musela přijít. Teď už vím, že on je vzduchem, který dýchám a vodou, kterou piji.
Ale co mám teď dělat? Hned jsem to musela zavolat Vicky a poradit se s ní. Řekla mi, ať mu zkusím po textovce navrznout osobní setkání a uvidím, zda ho přijme. Dobře tedy, ta to udělám. S třesoucíma rukama napíšu sms, že bych se s ním chtěla sejít a kdy by mohl. Celou dobu hypnotizuji telefon a čekám na odpověď. Ta mi pípla až po deseti minutách a mě to připadalo jako těch nejdelších deset minut v mém životě. Píše, že to není problém a že může být za půl hodinu u mě, jestli to vyhovuje. Jen rychle odpovím, že budu čekat a už se běžím připravit. Připadám si jak kdybych šla na první rande. Pane bože, co s vlasy, jak se mám nalíčít a hlavně co na sebe. U dveří zazvoní zvonek, ale to on být ještě nemůže. Je to sotva pět minut a on bydlí dvacet kilometrů ode mě. Otevřu a tam stojí Vicky. Jde mi pomoct se připravit. Z té radosti jsem úplně zapomněla, že jsem jí to napsala. Rychle mi pomohla s makeupem a s účesem. Z velké tašky, kterou přinesla sebou vytáhla krásné bílé tílko na široká raminka. Výstřih byl lemovaný krajkou, stejně tak jako spodní lem. Působilo ohromně romanticky a moc se mi líbilo. K tomu mi přinesla tmavě modré úzké džíny a červené balerínky s malou červenou kabelkou přes rameno. Ještě, že jsme měli stejné postavy a mohli si tak půjčovat oblečení. Z mé skříně k tomu vybrala černé sáčko a já mohla vyrazit. Stejně se akorát opět rozezněl domovní zvonek a já věděla, že tentokrát je to on. Jako bych to cítila. Otevřela jsem dveře a viděla ho, jak tam stojí a kouká na mě. Z jeho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst. V mém břiše se okamžitě rozlétli motýlci na všechny světové strany a já se jen usmála.
Vicky se rozloučila a odešla. Já vyšla ven a dál na něj jen koukala. Zajímalo by mě, jestli vidí v mých očích lásku, tak jako já jí kdysy výdala v těch jeho. Asi jo, protože se najednou usměje a já mu úsměv oplatím. Je tak krásný, proč jsem to jen neviděla dříve? Asi jsem si to potřebovala uvědomit. Potichu výjdeme a zamíříme opět do parku. Do parku, kde mám dobré i špatné vzpomínky s ním. Jak jsme tam chodili a byli šťastní, ale i jak ode mě ublíženě odchází. Teď je ale vše jinak a já už chci být jen s ním. Doufám, že to stále cítí stejně. Opět dojdeme na lávku, kde jsem mu tolik ublížila, otočím se na něj a než cokoliv řekne, vyslovím jen.
"Miluji tě, Lorene."
Chvíli na mě kouká nevěřícně, ale pak se na jeho tváři objeví ten kouzelný úsměv, který zbožňuji a řekne jen prosté: "Miluji tě, Rachel."
Obejmeme se. Sama nevím jak dlouho tam tak stojíme, ale potom se rozejdeme vštříct naší nové společné budoucnosti.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | 21. dubna 2013 v 11:24 | Reagovat

Krasnej pribeh :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama