21. kapitola - verze druhá

21. ledna 2014 v 23:22 | Sienna Parvani Spenser |  Kapitoly
Slíbila jsem do středy kapitolu a tady ji máte. Je poslední a pak už následuje jen epilog. Doufám, že se bude líbit. Kapča je trochu delší než píši normálně, ale na dvě by mi to už nevyšlo :-). Teď už snad jen příjemné čtení mé dámy.



Ten hlas. Neslyšela jsem ho už roky. Vlastně od doby, kdy jeho majitel zemřel. Tedy měl zemřít. Můj strýček Selim Mazur. Jako dítě jsem ho milovala, ale prý byl zabit strigoji, když mi bylo pět let. Asi tedy nebyl, jen mi to neřekli.
"Ahoj." Nějak mi došli slova a to se mi moc často nestává. Snažila jsem se ho v té mě najít, ale i přes moje vyvinutější smysly se mi to nepodařilo, dokud nevystoupil trochu dopředu. Byl přesně takový, jakého jsem si ho pamatovala. Velmi podobný mému otci, jeho bratrovi, jen byl trochu menší a nenosil takové extravagantní oblečení jako můj baba.
Dimitrij mě opět ochranně zakryl svým tělem, ale tentokrát se mi podařilo proklouznout a postavit se vedle něj, abych viděla. Přeci jen tam byl Adrian a já na něj potřebovala vidět. Selim vystoupil úplně ze stínů a za ním dalších asi deset strigojů. Nepočítala jsem je,ale bylo jasné, že jsme v háji a naletěli jsme do pasti. Morojové za mnou se při tom pohledu stáhli k sobě.
"Rose, neteřinko moje. Nebylo moc moudré tahat jsem ty moroje. A koukám, že ještě k tomu jsou všichni z královského rodu. Koukám, že i poslední dva žijící Dragomirové, tak to budu za hrdinu, až je zabiji a vyhladím tak jeden z dvanácti královských rodů. Tak to máme dva Dragomiry, jednoho Ivashkova a jednoho Ozeru plus tři strážce, i když tak koukám a tak jen jednoho a dva novice. Ty si Belikov že? O tobě jsem toho tak dost slyšel. Tebe možná probudím stejně jako moji Rose, vy se nám budete hodit a navíc se tak pomstím mému bratrovi." O čem to sakra mluví? Proč by se měl chtít pomstím mému otci?
"Máš být mrtví… všichni říkali, že tě zabili strigojové." Nějak jsem to nedokázala vstřebat proto jsem ani nereagovala na to co říkal.
"Rose, zlato, myslíš, že by ti jako dítěti řekli, že jsem zabil svého dárce, aby se ze mě stal strigoj? Už jsem se na to nemohl dívat, každý den si mi připomínala tu bolest, kterou mi oni dva způsobili."
"Proč se chceš pomstít mému otci a proč sis k tomu vybral zrovna Adriana? O jaké bolesti to mluvíš?" zase jsem našla hlas. Potřebovala jsem získat více času, abych vymyslela nějaký plán. Dimitrij vedle mě taky přemýšlel, jak se z tohohle dostaneme, tak abychom zachránili i Adriana, protože mu bylo jasné, že mě odsud nedostane bez něj.
"Přeci abych tě sem nalákal, jak jinak vylákat jeho malou holčičku z ochranných bran akademie než unést jejího přítele. Věděl jsem, že si pro něj přijdeš, ale nevěděl jsem, že si tak hloupá, aby si sebou vzala tak vzácnou krev Dragomirů. Navíc, myslím, že otci se budeš chtít pomstít i sama." Z jeho hlasu v tu chvíli kapal jed.
"Proč. Já ti vůbec nerozumím. Asi ti přeskočilo, když si se stal strigojem." Nadlidskou rychlosti se přemístil skoro až ke mně, ale tak aby byl pořád z dosahu našich stříbrných kůlů. Lissa za mnou malinko vyjekla leknutím. Selim se u toho spokojeně pousmál.
"Miluji vůni strachu." Promluvil na Lissu a pak se znovu otočil na mě. "Se mnou budeš mluvit slušně, je ti to jasné? Jinak to odnese tady Adrian. Jak by se ti líbilo, kdybych mu utrhl třeba ruku."
"Ne, prosím, promiň." Nad mým strachem se ušklíbl.
"Rose, stejně nevím, proč se tak snažíš ho zachránit, když on je z královského rodu a stejně ti ublíží jako mě tenkrát tvoje matka." Co ta s tím má společného? Teď už ničemu nerozumím. Nejdřív se chce pomstít mému otci, pak mi tvrdí, že já to budu chtít taky a teď do toho zatahuje moji matku. Asi už vážně potřebuje terapii. Tak tak jsem se ovládla, abych mu to neřekla. Bála jsem se totiž o Adriana. Kdyby se mu něco stalo kvůli mně, nikdy bych si to neodpustila. Jsem ráda, že je celou dobu v bezvědomí a nemusí to poslouchat. Jistě už si vytrpěl dost.
"Co s tím má společného moje matka?"
"Hned ti to, neteřinko, vysvětlím. Před dvaceti lety, to jsi ještě nebyla na světe, jsem poznal ženu. Byla nádherná, ale byla to dhampýrka. Já se do ní přesto bláznivě zamiloval. Když mě poznala, vypadalo to, že moje city opětuje, dokud jsem jí nepřišel představit rodině. Tam poznala mého bratra. Ta žena se jmenuje Janine Hathaway a je to tvoje mata. A já se jím teď oběma pomstím tak, že tě probudím a budeš jednou z nás. Nejdřív jsem tě chtěl zabít, ale tohle bude lepší pomsta." Tak tohle jsem nevěděla, jak bych taky mohla, když jsem nevyrůstala s matkou a teď koukám, že spoustu věcí mi stejně moje rodina zatajila.
"Ale proč bych se z to měla chtít pomstít otci i já? Tomu nerozumím. Já přeci nemůžu za to, že tě moje matka nechtěla."
"To ti taky hned vysvětlím. Tebe jsem si vybral, protože to jim nejvíc ublíží. Abych si mohl vzít tebe, unesl jsem tvého přítele. A ten tvůj důvod? Víš, proč ti tvůj otec domluvil na doučování Belikova?"
"Aby mě připravil na maturitu a já se mohla stát strážkyní pro Adriana."
"To taky, ale ten pravý důvod byl, že ti měl zblbnout hlavu a donutit tě, aby si opustila tady toho cukrouše." Málem se mi z jeho slov podlomila kolena. To snad není možné, to by můj otec nikdy neudělal. Vždyť věděl, jak moc Adriana miluji.
"Rose, nevěř ničemu, co řekne. Je to lhář." Promluvil konečně Dimitrij.
"Copak, chceš jí snad lhát do očí? No tak Belikove, já myslel, že strážci jsou čestní, tak si tu s námi nehraj." Skupina strigojů vzadu se zasmála a já si opět uvědomila, že tam stojí. Skoro jsem na ně zapomněla. Otočila jsem se na Dimitrije se slzami v očích, které jsem se snažila zahnat.
"Že to není pravda? To by snad můj otec neudělal."
"Rose, já…"
"Ne, to není možné, ty jeden hnusnej zmetku. Jak si jen mohl. To hlavně kvůli tobě tady teď Adrian je. Nenávidím tě za to." Začala jsem do něj bušit pěstmi. Ani nevím, co mě to popadlo. Museli jsme řešit horší situaci a to jak se odsud dostaneme. Dimitrij mi zachytil ruce a snažil se mě uklidnit.
"Rose, zmlátit mě můžeš potom, teď na to není vhodná doba."
"Žádné potom už nebude, copak ti to pořád nedochází Belikove? Chlapci, vezměte si svačinku, ale mojí neteř nechte žít. Jeho nakonec nechci, ona by ho pak stejně zabila, za to, co udělal." Byl to pokyn pro strigoje, aby na nás zaútočili a zabili zbytek. To jsem přece nemohla dovolit. Mason se jako správný strážce přesunul dopředu před moroje, abychom je mohli chránit. Všichni jsme zaujali obranné postavení a čekali na útok, abychom ho mohli odrazit. K nám se blížila skupina pěti strigojů, kteří okamžitě zaútočili. Dimitrij se věnoval hned třem a mě s Mason zbyl každému jeden. Se mnou bojovala žena, která dříve byla morojka. Byla jsem tak naštvaná a nechala jsem se ovládat svými emocemi, že začala mít převahu. Christian si toho musel všimnout, protože jí okamžitě zapálil hlavu. Probodla jsem jí srdce okamžitě jak si mě přestala všímat. Moje první zabitá strigojka. Byla jsem plná adrenalinu a tak jsem to si ani nepřipouštěla a hned se rozhlížela po dalším nebezpečí. Mason pořád bojoval se svým strigojem, ale vyhrával a Dimitrij měl proti sobě už jen dva. Těm v zápětí taky vzplály hlavy. Jednoho jsem rychle probodla já a druhého můj ruský učitel. Mason mezitím zabil i toho svého, ale to už na nás šlo dalších šest strigojů. Můj strýc stále zůstával v pozadí ale vypadalo to, že začíná mít strach, když viděl, že bojují i morojové za pomoci své magie. Celá situace se opakovala. Postupně každému ze strigojů začala hořet hlava a nakonec nezbyl nikdo kromě nás a mého strýčka. Dimitrij k němu chtěl hned vyrazit, ale tohle byl můj boj a chtěla jsem si to vyřídit sama. Zadržela jsem ho rukou.
"Tohle udělám sama." Vyšla jsem vpřed,ale on chytil Adriana pod krkem.
"Ještě krok a je po něm." Okamžitě jsem se zastavila. Nikdy bych nedovolila aby mu něco udělal.
"Prosím, pusť ho. Vždyť on nic neudělal."
"To máš pravdu, je to nevinná oběť, ale chutná výborně."
"Nech ho být, slyšíš. Já s tebou půjdu dobrovolně, jen už mu neubližuj, prosím." Chtělo se i brečet. Co mám sakra dělat. Adrianovi se nesmí nic stát, nikdy bych si to neodpustila.
"Tak dobrá, Rose, zahoď svůj kůl a pojď ke mně."
"Rose, Róza, to přeci nemůžeš."
"Tak se koukej, udělám pro něj cokoliv. Obětuji a i svůj vlastní život." Už jsem se chystala zahodit kůl, když Selimovi vzplála ruka, kterou držel Adriana. Okamžitě s ní ucukl, ale nebylo to nic platné. Oheň se mu rozšířil po celé paži i na druhou. Na nic jsem nečekala a vyrazila k němu.
"To je za Adriana, strýčku." S těmito slovy jsem mu vrazila kůl do srdce. Hned jak se sesunul k zemi, jsem se otočila k Adrianovi a objala ho. Vím, že je v bezvědomí, ale tak nějak jsem to potřebovala. To už ale přiběhla Lissa a začala ho léčit. Chvíli se nic nedělo a já už se bála, že to nezabírá, že je něco špatně. Pak ale najedou otevřel oči a já zahlédla ten nejkrásnější pohled na světě.
"Adriane!" skočila jsem mu kolem krku.
"Rose zlato, tak rád tě vidím ale neměla jsi pro mě chodit, víš, jak to bylo nebezpečné?" ten hlas, ten nejkouzelnější hlas na světě. Byl jako balzám na duši.
"Nech to být. Jsi zachráněný a to je to nejdůležitější."
"Četl jsem tvou zprávu, dali mi jí přečíst, aby mě tím týrali. Jsem tak rád. Miluji tě."
"Nechci rušit, ale musíme jít, dokud je ještě světlo. Nevíme, kdo se skrývá v okolí a všichni už jsou unavení na další boj." Přerušil nás Dimitrij. Adrian po něm střelil nenávistným pohledem, ale nakonec se vzpamatoval. Všichni jsme vyšli ze skladiště vstříc novému životu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 22. ledna 2014 v 11:13 | Reagovat

Dokonalý! :-) Už se těším na epilog. :-)

2 Kačíí Kačíí | Web | 22. ledna 2014 v 18:43 | Reagovat

Krása! Krása :-)  :-)

3 Tessinka Tessinka | 23. ledna 2014 v 18:59 | Reagovat

super kapitola ;)

4 sissa sissa | 24. ledna 2014 v 16:28 | Reagovat

perfektná kapitola a daj 22. prosím čo najskôr :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama